Alena Teclová

Psaní je mou prací a velkým koníčkem. Začala jsem už ve druhé třídě a dodnes si pamatuju na svou první pohádku o obrech, kteří se narodili v poli mezi hráškem a ukradli sedlákovi paruku. 🙂 Před pár lety, když se mi narodil syn, jsem se začala více zajímat o to, co jím a co mu tím pádem předám. Dnes už to beru jako samozřejmost a i když si myslím, že mám poměrně velký přehled, často narážím na něco, co mě překvapí. Ale jsem přesvědčená, že tak je to správně. 🙂

Když jsem byla malá, často jsem se pozastavovala nad povýšeností lidí vůči zvířatům. Rodiče mi říkali, že z toho vyrostu. Spletli se. Naopak se přidalo mnoho dalšího, s čím nesouhlasím, a to hlavně nezájem o životní prostředí.
Pevně doufám, že přijde den, kdy lidé konečně otevřou oči a uvidí tu hrůzu, co svou arogancí způsobili. Do té doby můžu dělat něco, co snad umím – psát. A doufat, že se texty dostanou k co nejvyššímu počtu čtenářů. A i kdyby změnily přístup jediného člověka, budu to považovat za veliký úspěch.