Sympaťáky Janu a Davida z Naše kaše jsem potkal na setkání “sousedů od Berounky”, kam sebou přinesli své pomazánky a domácí chleba. A protože z nich pozitivní energie doslova sálála, neváhal jsem a přemluvil je, abychom se potkali znovu. A tak vzniknul rozhovor o jejich kaších, o kterých sami tvrdí, že “lépe chutnají než vypadají”. Chutnaly mi všechny, ale jestli můžu doporučit jednu, vyzkoušejte jejich rýžový Kokočoko sen s hořkou čokoládou.
Jak jste se dostali k vaření kaší a vznikla vaše značka?
J: Naše začátky sahají do období mých prvních pubertálních diet, kdy jsem se začala zajímat taky o zdravou stravu. Když jsem pak pracovala v práci, kde byl velký shon a nebyl prostor si připravovat nějaké jídlo, tak jsem začala s domácími krabičkami. Uvařila jsem si vždycky nějakou obilovinu a k tomu nějakou luštěninu, což je základní kombinace, k tomu pak nějakou zeleninu a bylinky.
Doma se nám tak v lednici začaly hromadit zbytky obilovin a já jsem si je začala vařit ke snídani, třeba s rozvařenýma jabkama. A protože nám to zachutnalo, pak už jsme kaše vařili rovnou, ne jen jako to, co “zbylo”. Protože jsme snídaňoví typy, zvali jsme později i sousedy, kteří si naše kaše taky oblíbili. V té době začínaly farmářské trhy a já jsem chtěla s farmáři kamarádit a přemýšlela jsem, co umím. A přirozeně z toho vzešli kaše.
Jak se z původního koníčku stala firma, kterou si dnes vyděláváte na živobytí?
J: Bylo to poměrně pozvolné. Zlomovým okamžikem se ale stal Apetit Piknik, na který nás vyhecovala moje maminka. Tam byl prostor si v malém vyzkoušet prodávat vlastní výrobky z jídla. Při přihlášení jsme se ovšem omylem dostali mezi profesionály…
D: …bylo to proto, že jsme udělali krásnou powerpointovou prezentaci (smích). Když jsme to zjistili, v amatérech už bylo plno a tak jsme neměli na vybranou – buď tam jít jako profíci nebo nic. Nebylo to zrovna snadné, museli jsme mít k tomu etikety, oběhnout si nějaké úřady… Ale to byl pro nás impuls to vzít vážně.
Na Apetit Pikniku to mělo nečekaný úspěch. Všechno se vyprodalo, lidi se ptali, kde se to dá koupit, dostali jsme prostor i v časopisu Apetit. Pak jsme se dostali do prvních obchodů, jednou za čas jsme prodávali kaše na trzích na Jiřáku. Postupně to rostlo a rostlo a zabíralo čím dál více času. Naštěstí jsme byli oba zaměstnáni na volné noze, takže se to pořád dalo nějakým způsobem skloubit.
J: Přes týden jsme dělali naše běžné práce, o víkendech a někdy po nocích jsme chystali kaše. To už ale začalo být neudržitelné, takže nejprve se tomu pak začal věnovat naplno David a po roce jsem dala i já výpověď v reklamce, kde jsem tehdy pracovala.
Kromě Vegmanie dělám ještě kurz Punkové podnikání o rozjíždění podnikání v malém. Česko je proslulé velice přísně nastavenými normami ohledně skladování a výroby jídla. Jak jste začínali vy a co byste poradili někomu, kdo by chtěl začít s vlastním byznysem okolo jídla na koleni?
D: Zpočátku jsme to vařili samozřejmě doma. Byli jsme extrémně opatrní, co se týče hygieny, jen jsme prostě nesplňovali normy a pořád jsme se dušovali: “Snad nedorazí nějaká kontrola”. Informace, který jsme měli z úřadů, se dost rozcházely. Vlastně až později jsme zjistili, že doma to opravdu dělat nemůžeme.
V té době se ale naštěstí na Žižkově otevíral Chefstarter, což je inkubátor pro začínající kulináře, kde si můžete pronajmout určité hodiny v jejich profesionální provozovně. Takové možnosti jsou ale jen na málo místech a jinde můžeš narážet na to, že pronájem provozovny stojí velké peníze a ty ji využiješ třeba jen jednou týdně. Když potřebuješ poradit, taky si můžeš najmout gastro-konzultantku, ale na to v začátcích nikdo mc nemá peníze.
J: Velkou školou jsou každopádně trhy. Dozvíš se tam spoustu zákulisních informací, ostatní můžou ochutnat a tak zjistíš, jestli to lidem chutná. Takže pokud můžu někomu poradit, jděte s jídlem na trh, je to k nezaplacení.
Vím, že vaříte kaše na další týden vždycky v neděli. Představuju si to trochu jako z pohádky Byl jednou jeden král – velké díže a do nich se sypou suroviny z pytlů. Takhle ve velkém to musí být asi pěkná dřina, ne?
J: Na začátek musím vyvrátit jeden omyl – všichni si myslí, že to vařím já, protože jsem holka. Ale já už bych ty hrnce opravdu neunesla. Takhle ve velkém už je to práce pro chlapa.
D: Průměrně vaříme na týden asi 1000 krabiček, což je dohromady 150 kilo. Jde ale o různé druhy, takže v hrncích je toho tak pro 15 kilech. Stále jsme totiž rodinná manufaktura. V tu neděli je to honička a musí se vše dobře naplánovat, abychom s brigádníky zvládli uvařit víc věcí najednou. Ale za ty tři roky jsme něco trochu připálili asi dvakrát.
J: Pokud můžu přidat jeden tip, je potřeba obiloviny zalít rovnou horkou vodu. Někdy se připalují proto, že zatímco se voda teprve ohřívá, zrníčka leží na dně.
Kaše je slovo, které je v češtině silně zakořeněné a má spoustu přenesených významů, napadá mě: být v pěkné kaši, chodit kolem horké kaše nebo být na kaši. Pátráte i po historii kaší?
J: Já mám doma knihu, která se jmenuje Kaše. Koupila jsem si ji však ještě pár let předtím, než jsme nějaké začali vařit. A v ní je krásně zpracováná historie a našla jsem v ní hodně historický receptů, třeba kaši z borůvek, chleba nebo vína. Každopádně kaše byly ještě před chlebem základem stravy mnoha národů, Čechy nevyjímaje. Ten pak vznikl tak, že aby našim předkům kaše nekvasila, začali péct nejprve placky a z toho se pak zrodil chleba. Kaše fungovala jako postní jídlo, ale měla i obřadní charakter. Třeba v období Karla IV. byla vcholem hostiny jáhlová kaše, jejíž zrníčka znamenaly bohatství a plodnost. Kaše hojně sladili ovocem a medem a také často zapékali jako nákyp – říkalo se tomu baba.
Zatím se bavíme o kaších, ale vy děláte i luštěninové pomazánky – dýňovou s fazolemi, pažitkový hummus a další. Začali jste je připravovat pro to, abyste rozšířili sortiment?
J: Neprve jsme uvažovali o slaných kaších se zeleninou, ale nastudeno to nebylo ono. Ale protože nám doma zbývaly také luštěniny, dělali jsme z nich pomazánky. A taky pak přišla móda hummusu. A protože ve většině pomazánek ze zdravých výživ byla soja v nejrůznějších obměnách, chtěli jsme být jiní. Zapojili jsme tak tmavou nebo bílou fazoli, červenou čočku a později i cizrnu. Prostě chceme v Česku zvýšit spotřebu luštěnin…
D: …a to se nám daří (smích).
Vaše kaše a pomazánky jsou jsou nejen bezlepkové, ale i veganské. Protože tenhle rozhovor vzniká pro veganský web, tak mě pochopitelně zajímá, proč jste se je rozhodli dělat bez mléka a másla?
J: Nejsme vegani ani vegetariáni, ale živočišné produkty jíme jen skromně. Já si myslím, že nezbytnost konzumace živočišných potravin pro zdraví je přeceňovaná a není vůbec nutné si dávat každý den jogurt, jak se nám kdekdo snaží namluvit. Pro mě je vlastně základem rozumě vyvážená veganská strava a všechno ostatní chápu spíše pro zpestření nebo pro radost. A pak už záleží na etickém smyšlení každého, kolik z toho bude jíst nebo jestli to nebude jíst vůbec.
D: Chtěli jsme také dokázat, že kaši je možné uvařit i bez mlíka, protože se vyskytytovalo snad ve všech receptech. Ukazujeme, že když se přidá ovoce, ochutí se to oříšky, semínky, ovocnou šťávou, může to chutnat dobře. A v neposlední řadě se to nakonec ukázalo i jako výhoda, protože vařit bez živočišných složek bylo z hlediska předpisů a hygieny výrazně jednodušší.
J: Taky jsme chtěli dát možnost lidem, kteří mají problémy s laktózou, že mají i jinou možnost, než třeba jen sojové jogurty a mléka, které mi nepříjdou zrovna přirozené.
Na HitHitu jsem našel kampaň na zaplacení vaší cesty na Mistrovství světa vaření kaší. Jaké to tam bylo a jak jste dopadli?
J: Bylo to mistrovství světa jen v ovesné kaši….
D: …Pavle, měl by jsi tam příště jet ty (smích – pozn. já, autor rozhovoru, se totiž jmenuju Ovesný)…
J: … rozhodně tam nebyli žádní hipsteři, ale padesátníci až šedesátníci, doprovázeni svými ženami. Byli tam zástupci Ameriky, Austrálie, skandinávských zemí, ale polovina byli Britové. Především oni to brali hodně vážně, předloňský vítěz si to dokonce nechal vytetovat na ruku. Bylo to až lehce absurdní, jak z nějakého formanovského filmu.
D: Hlavní kategorie byla vaření porridge, kde byli povolené pouze voda, ovesné pinheady, což je rozsekané ovesné zrno, a sůl.
J: Bylo opravdu zvláštní, že ty kaše chutnaly jinak. My jsme náš oves sháněli až na místě, ale většina soutěžících měla vlastní značku, nebo vlastní zdroj, někteří dokonce i vlastní vodu. A místo vařečky používali takové míchadlo, co připomínalo paličku na buben. Porotci pak kaše hodnotili do tabulky podle mnoha kritérií.
D: Druhá, spíše dobrovolná, kategorie byla otevřená, kde se dalo přidat už cokoliv. My jsme přivezli švestkové povidla a mák. A dá se říci, že jsme skončili na druhém místě, protože se vyhlašovalo jenom první (smích).
Když už vtipkujeme, máte nějakou “veselou historku z natáčení”?
J: Já si vzpomínám, že když jsem byla těhotná a už jsem měla docela brzy rodit, tak jsem se vzbudila asi ve dvě v noci s divným pocitem v břiše a říkala jsem si, jestli už to není ono. David to se mnou prožíval a najednou se zarazil, úplně zbledl a povídá: Jejda, já jak jsem chladil kaše, tak jsem je zapomněl v tom mrazáku! Já tam musím hned zajet a vyndat je. A já jsem ho přemlouvala – ale Davide, neblbni, kam bys jezdil, vždyť já možná rodím 🙂
D: K porodu nakonec ještě nedošlo a kaše byly druhý den úplně zmrazené. Sice jim nic nebylo, ale i tak jsme je pro jistotu do prodeje nedali, ale odvezli jsme je do Naděje jako jídlo pro bezdomovce, aby z nich byl ještě nějaký užitek.
Na Naučmese máte vypsaný kurz s poetickým názvem “Láska na první lžičku – jáhly a pohanka”. Proč by na něj čtenáři tohoto rozhovoru měli vyrazit?
D: Proto, že to bude opravdu dobré. Leckdo přesvědčený o tom, že pohanka nebo jáhly nejsou chutné, by mohl změnit názor. Jsou to naše osvědčené recepty a bude jich osm.
J: Dá se jimi zlomit i kdekterý manžel (smích). Skutečně máme ohlasy od účastnic, které je doma uvařily rodině, kde zdravou výživu zrovna “nežerou” a chutnalo to mužům i dětem. A také prozradíme různé triky a fígly z našich bohatých zkušeností.
Díky za rozhovor, mějte se prima.
www.nasekase.cz a www.facebook.com/NaseKase/
Jmenuji se Pavel Ovesný a veganství se věnuju 17 let. Založil jsem web Vegmania.cz a natočil kurz Rostlinný jídelníček se s vámi podělím o nezbytnou teorii i praktické tipy a postupy, jak jíst rostlinně pestře a zároveň chutně. Online kurz se 45 kapitolami a 2,5 hodinami videí můžete sledovat z pohodlí vašeho domova. Zjistěte víc
